Československo zůstalo obuvnickou velmocí i za totality. Nejlepší tuzemské kousky však putovaly za hranice a našinec musel dobré boty doslova shánět a byl rád i za kazové, i když na tehdejší dobu fajnové zboží.
Pět firem v jednom
Říkalo se tomu Velká pětka, která vznikla z Baťova impéria a převzala po svém filozofii slavného ševce. Zůstaly ceny končící na devítku a mezi lidmi se jim stále říkalo baťovské. A když se šlo do jakéhokoliv obchodu s botami, lidé chodili pořád k Baťovi, ačkoliv podnik komunisti znárodnili a rozdrobili do pěti státních mikrofirem.
Došlo na řadu významných změn v technologiích, do kterých se hojně investovalo. V padesátých letech začaly být ve velké oblibě plasty. Trh totálně ovládl trend zvaný Barex. Šlo o neprodyšný plastový materiál, který však nedržel tvar, a jeho výhodou byla nízká cena. Postupem času se zjistilo, že je zdravotně závadný, a proto zmizel z trhu. Jeden čas ale zaznamenal velkou slávu.
Konec inzerátů na boty
Když ještě vládl obuvnickému impériu Tomáš Baťa, bylo inzerátů na jeho boty v tisku všude plno. U Bati se nevyrobila žádná obuv, jejíž prodej nebyl jistý půl roku předem, za což vždy ručil správce prodejní filiálky. Vše vždy šlapalo jak hodinky a žádný materiál či pracovní síla nikdy nepřišly nazbyt. K propadu došlo po druhé světové válce, kdy se Baťovy závody staly majetkem státu.
Přišlo zúčtování s vedením podniku, kdy na nikom nezůstala nit suchá, a zvláště ti nejvíc nahoře dostali co proto. Aby se vlivné osoby vyhnuly právní šikaně, zkonstruovaným procesům a trestům, nebyla výjimkou emigrace na Západ. Baťovo město Zlín přejmenovali komunisti na Gottwaldov podle prvního socialistického prezidenta. Socialistický obuvnický trh se chlubil vlastně cizím peřím. Jednak se zmocnil Baťova odkazu a jednak každých pět let komunisti slavili výročí založení firmy tohoto ševce, který musel emigrovat.
Dobové hity, bez nichž se to neobešlo
Z některých socialistických bot se stala doslova legenda. V padesátých letech se nosily dámské galoše na zip s přezdívkou „šedý mor“ nebo se ujaly polobotky Mustang z manšestru. V šedesátých letech ženy milovaly lakovky, které sice mnoho nevydržely, ale dámě bez „krešlaku“ – jak se říkalo lakované obuvi – hrozila módní sebevražda.
Velkou kapitolu sehrály „důchodky“, což byla obuv pro seniory. Vypadaly jako černé bačkory s hladkou podrážkou a zapínaly se na zip. Ačkoliv v zimě nehřály a na ledovce nebo na sněhu klouzaly, důchodci bez nich nedali ani ránu. Pablo Picasso si s nimi jednou vyšel na festival v Cannes a možná proto zaznamenaly takový úspěch.
Mladí chodili ve sportovním
Třeba jenom obyčejné kopačky musel mít každý mladý kluk ve svém botníku. Chůze v nich nebyla snadná a guma nechávala na podlaze černé šmouhy. Když chlapec trochu povyrostl, přišly na řadu „socialistické conversy“ vyrobené v Číně. Označovaly se tak basketbalové kecky Forward nebo Warrior, jež byly k dostání v bílém nebo modrém provedení. Ve městech se těšily oblibě semišové kotníkové „golfky“ ze Svitu. V osmdesátých letech ovládly ulice tenisové „prestižky“ – boty značky Prestige. Samozřejmě nelze opominout slavnou „botasku“ vyráběnou ve Skutči.
V průběhu minulých let se naštěstí nic nezměnilo na tom, že český národ vždy patřil a patří k nejobutějším, což platilo i v druhé polovině dvacátého století. V tomto období naše ševcovská móda však pokulhávala v originálnosti a módnosti. Ačkoliv se jednalo o výrobky laciné, dámy vycítily trhlinu na trhu a okatě projevovaly svoji nespokojenost. Po sametové revoluci se situace trochu uklidnila a dnes je již normální, že průměrný Čech unosí pět párů ročně.
Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (E. Erdély: Baťa – švec, který dobyl světa, M. Petrov: Retro ČS)
KAM DÁL: Džíny nebo tesilky. Móda a textilní průmysl za socialismu, o člověka tu moc nešlo.
